Je to věčné téma, které také tak trochu rozděluje fotografy, ať již profesionální, či amatérské. I já jsem se v tomto tématu trochu zmítal, zejména poté, co jsem začal spolupracovat se společností Seiferos. Zpočátku jsem byl naprosto zarytý obhajovatel fotografování ve volné přírodě, i za cenu menšího množství fotografií, horší technické kvality, menšího množství detailů, atd. Fotografování jsem měl striktně spojené s birdingem a birding s fotografováním.

WILDLIFE – Polák chocholačka (Aythya fuligula) | Hostivice, CZE ISO 1000, @1/1000s, f/6.3, 600mm | Nikon D600, Tamron 150-600mm f/5-6,3 Di VC USD www.czech-nature.com | www.czech-wildlife.com

Musím říci, že osobně si nemohu stěžovat na nedostatek příležitostí k fotografování ve volné přírodě. Díky svým osobním znalostem, ale i díky znalostem jiných, jsem měl možnost navštívit spoustu zajímavých lokalit a pozorovat, ale i fotografovat mnoho zajímavých dravců. A nejen jich. Posléze jsem se ale dostal do fáze, kdy jsem začal od sebe oddělovat dvě činnosti – fotografování a birding. Zcela nepokrytě musím říci, že někdy jsem se věnoval více pozorování a “čárkování” do deníčku, kdy jsem svá pozorování s nadšením sděloval na internetu. Mnohdy doplněná dokumentační fotografií. Občas jsem zase jen díky fotografii daný druh byl schopen identifikovat.

Bohužel jsem postupem času začal zjišťovat, že ne všechny vysněné fotografie lze pořídit legálně a hlavně eticky. Proto se v člověku začne odehrávat boj, jakou variantu k fotografování zvolí. U mě vyhrála varianta etická a legální, i když musím přiznat, že některé mé fotografie se neobešly bez přešlapu. Je ovšem pravda, že ve velmi krátké době jsem si jasně vymezil priority, kdy důvodem se stala zimní návštěva brkoslava severního v Praze. Podobný hon za ptáčky, ale hlavně za fotografiemi jsem snad ještě nezažil. A nikdo mi nebude tvrdit, že chtěl jen ptáčka vidět, protože taková záplava fotografií brkoslava, jaká byla po prořeknutí lokality, byla až směšná. Zejména proto, že postování fotografií brkoslava, ať již jakékoli kvality, se v tu chvíli stala “národním” sportem. Nakonec to skončilo tak, že poté, co jsem v databázi AVIF utajil lokalitu mnou pozorovaného hejna, jsem byl veřejně osočen, že chci mít ptáčky jen pro sebe, že to tajím, aby někdo neměl lepší fotku než já, apod. Jaké byly mé skutečné pohnutky vůbec nikoho nezajímaly. Od té doby svá pozorování na AVIF nedávám. 

V ZAJETÍ – Puštík bělavý (Strix uralensis) || Liberec, CZE ISO 1000, @1/800s, f/6.3, 600mm || Nikon D600, Tamron 150-600mm f/5-6,3 Di VC USD www.czech-nature.com || www.czech-wildlife.com

Dnes mohu říci, že jsem svou zálibu poměrně striktně rozdělil na dva směry. Prvním směrem je ptáčkaření, které doplňuji o fotografie pořízené při této činnosti. a ano, tyto fotografie nejsou tak “skvělé”. Samozřejmě. Vznikly jako druhotný produkt mojí činnosti. Ale nemrzí mě to. Druhým směrem se mi stalo fotografování samotné. Zde už zvažuji celý plán následujících kroků jinak. Tak, aby bylo vše etické a legální. Stejně jako výpravy ptáčkařské, i výpravy fotografické provází dlouhé studium druhu, lokality, apod. Ovšem k tomu zvažuji, koho, co a jak chci fotografovat. Tomu se podřizuje plánování a studium. 

A proč to vše píšu? Při studiu jsem na internetu narazil v článku Denisy Mikešové na následující citaci, se kterou jsem se zcela ztotožnil.

Ohrožené druhy ptáků není potřeba ve volné přírodě rušit. Když se člověk snaží, najde vždy dostatek ochotných sokolníků, takže osobně dávám přednost fotografování sokolnicky vedených dravců. Udělat dobrou fotku i sokolnicky vedeného ptáka dá práci a rozhodně to není „cvaknutí jen tak zadarmo“.

Navíc v tom vidím tu výhodu, že se dostanete na dlouhou dobu do bezprostřední blízkosti daného živočicha, takže si můžete jeho krásu a ladnost pohybu vychutnávat takřka donekonečna. Dokážete si taky všímat i detailů, na které byste při pozorování, natožpak při fotografování ve volné přírodě, většinou neměli čas.

07.03.2020 – Denisa Mikešová naturephoto.statek.org

Co tedy závěrem? Každý fotograf si musí sám sáhnout do svědomí, jakým způsobem fotí. A jestli svým přístupem k focení nezpůsobí více škody, než užitku. Já osobně jsem se kdysi chtěl nazývat “wildlife” fotografem. Dnes již tomu tak není. Rád se nazývám milovníkem přírody a fotografem zvířat. Někdy wildlife, někdy prostě jen zvířat.

Na úplný závěr si ale neodpustím malý dovětek. Bohužel jsem se setkal i s druhou stranou mince. Ochranářské aktivity jdou ovšem někdy proti samotným ochranářům. Někdy je samotné ego “ochranáře” důležitější, než reálná situace, kdy nevadí pobíhající psi, rybáři, lidé, loďky, zavážející krmení a spousta dalších problémů, ale fotograf vadí. Třeba proto, že pořízená fotografie může na lokalitu nalákat další fotografy. Třeba proto, že lokalit je “jeho”, toho ochranáře. I když lokalita není “chráněna”. Já vím, že zde do dané problému vstupuje i etika. Ale nelze jednoho osočovat a trestat, a druhého, který způsobuje mnohdy dlouhodobější a závažnější problém nechat být. To už jsem ale mimo téma, se kterým jsem začal. 


 

Návštěv stránky: 109 || Dnes: 3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *