Zimní intermezzo – veverky, pratur i pižmoň

Doba čtení: 4 minut/y

 

Veverky, pratur i pižmoň

Rok se s rokem sešel a já se opět začal zaměřovat na fotografie, které budou oplývat sněhem. Nebylo to jednoduchém člověk si musel trochu počkat, ale trpělivost se vyplatila a já se do toho mohl pustit.

Primárně bylo třeba cestovat. Bez toho to bohužel nešlo. Vybrané druhy zvířat žijí na svých lokalitách a tak se nedalo nic dělat a musel jsem vytáhnout paty z tepla pokoje a vyrazit. Nakonec to nebylo tak těžké a vše dobře dopadlo.

Užijte si proto prosím následující fotografie. A nezapomeňte sledovat můj Facebook i Instagram, kde se budou objevovat další fotografie, které se nevešly do tohoto krátkého přehledu.


VEVERKA OBECNÁ (Sciurus vulgaris)

Veverku zná snad každý, a tak není třeba ji blíže popisovat. Jistě si však mnozí z vás všimli, že některé veverky mají kožíšek rezavý, jiné naopak kožíšek tmavě hnědý až černý. Nejde však o dva druhy. Různě zbarvené jedince můžeme nalézt na téže lokalitě, ba dokonce i ve stejném vrhu. Zdá se však, že v nižších, teplých polohách je rezavých veverek více, zatímco v horách najdeme spíše tmavěji zbarvené jedince. Vzácně byli pozorováni i zcela bílí, albinotičtí jedinci.

(Zdroj tex: Veverka obecná | Témata. Tematický archiv | Český rozhlas [online]. Copyright © 1997 [cit. 12.12.2021]. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/veverka-obecna-7855441)


PRATUR (Bos primigenius)

Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířen a v českých zemích byl vyhuben až ve vrcholném středověku, patrně ve 12. až 13. století. Zejména u nálezů z období neolitu ho archeologové v rámci lidských sídlišť nacházejí často jako dominantní druh srovnatelný četností svého výskytu s jelenem. Výrazně byl zastoupen i v eneolitických lokalitách, což dokládají například nálezy z období řivnáčské kultury z lokality Denemark v Kutné Hoře.

K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Rohy praturů sloužily jako ozdoba přileb starých Germánů, i když spíše než pro válečníky byly takto využívány k rituálním účelům. Ve středověku byly rohy používány jako poháry při hostinách. Stádo v Milovicích je první ve střední a východní Evropě.

(Zdroj textu: Pratur (Bos primigenius) | Česká krajina. Domů | Česká krajina [online]. Copyright © Copyright 2009 [cit. 12.12.2021]. Dostupné z: https://www.ceska-krajina.cz/klicove-druhy/pratur-bos-primigenius/)


PIŽMOŇ SEVERNÍ (Ovibos moschatus)

Pižmoň je dokonale přizpůsoben silným mrazům vysokého severu. Má zavalité tělo, zakulacenou hlavou s krátkým silným krkem a celý je porostlý černohnědou srstí splývající až na zem. Do dnešních dob se pižmoňům podařilo přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynuli v 19. století při pronikání různých prospektorů a lovců kožešinové zvěře na sever. Na poslední chvíli byly začátkem 20. století vydány zákony na jejich ochranu. V rámci řady ochranářských programů byla zvířata reintrodukována na některá místa jejich původního výskytu.

Proto dnes pižmoň opět oživuje kamenitou tundru i na Aljašce, na západě Grónska, na Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě ve dvou horských oblastech střední Skandinávie. V důsledku přísného režimu ochrany světová populace mírně stoupá a dnes se pohybuje již mezi 50 až 60 tisíci zvířaty. Dokonce se v některých oblastech Kanady povoluje původním obyvatelům – Eskymákům omezený lov několika desítek kusů ročně.

(Zdroj textu: Myslivost – Tur z doby kamenné – pižmoň. Myslivost – Home [online]. Dostupné z: https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/Myslivost/2000/Brezen—2000/Tur-z-doby-kamenne—pizmon)

Nezapomeňte, publikuji na soutěžním serveru 100ASA: https://100asa.com/photographer/jirisvestka