Je ráno, budík zvoní v šest hodin. Vstávat se mi nechce, jako obvykle, ale pohled z okna ven mě přeci jen zvedá. Po mlhách, které ovládaly mé okolí každý předchozí den se tentokrát zdá, že tentokrát tomu bude jinak. A kamzík horský volá. Dávám lehkou snídani a po sedmé hodině vyrážím na výpravu. Sedám do auta a navigace ukazuje příjezd na místo okolo deváté hodiny. Cesta ubíhá poměrně dobře, nikde žádný zásek a tak v devět hodin přijíždím na parkoviště pod cílem mé cesty. Oblékám se, na záda dávám dvacetikilogramový batoh s technikou a svačinou a vyrážím vzhůru do kopce.
NA ZAČÁTEK TŘI LANĚ
Vystupuji do kopce a měním původní plány. Vrchol kopce se halí do mlhy, rozhoduji se proto prozkoumat nejdříve louku a protější kopec. A nebylo to marné. Už z dálky vidím pod kopcem tři kusy jelení zvěře. Hledí na mě a pak se celkem beze spěchu otáčí a pokračují v cestě do kopce. Ani jsem nevybalil fotoaparát a už jsem měl první setkání se zvěří. Super. Chvíli setrvávám na místě a pozoruji okolí. Po chvíli ve vzdálenosti asi 100 metrů ode mne přebíhá dvojice srnčí zvěře. Mají naspěch. Já už dál na nic nečekám a vracím se k původnímu plánu. Tím je kamzík horský.
KAMZÍK HORSKÝ – DRUHÝ POKUS
Pokračuji cestou do kopce, ale tentokrát, na druhý pokus, je to jiné. Nehledám a nezkoumám cestu, jdu více méně najisto. Některé stezky jsem objevil už minule a měl jsem v plánu setrvat v podstatě celý den na jednom místě. Po cestě přicházím pod okraj jednoho ze suťových polí. Celou cestu se snažím být obezřetný, ale tady se stávám ještě obezřetnější. Mám připravený fotoaparát. Po chvíli zkoumání okolí se rozhoduji jít dál po stezce a sledovat suťové pole. Řekněme, že jsem se rozhodl nejdříve prozkoumat terén a vybrat nejvhodnější místo k celodennímu bivakování.
Pomalu procházím terénem a po chvíli docházím skoro až k místu, kde jsem při první návštěvě (článek Mlha, podzim, možná kamzík, nakonec sokol) svačil. Má obezřetnost se vyplatila. Toto místo jsem si vytipoval už při poslední návštěvě. Množství pobytových znaků totiž hovořilo o tom, že se zde nachází právě jedno z míst, kde se kamzíci zdržují častěji. Asi 30 metrů přede mnou mi jde v ústrety kamzík horský.
Zkameněl jsem. Kamzík o mě zatím neví. Zvedám fotoaparát a připravuji se k focení. V duchu se modlím k matce Přírodě, aby mi zachovala svou přízeň a dovolila pár slušných fotografií. Kamzík pokračuje po stezce směrem ke mně a najednou si mě všimne. Kouká. A to bylo pro mne vlastně štěstí, protože v tu chvíli se rozhoduje k tomu, že mne obejde přes suťové pole. Další fázi můžu zkrátit. Kamzík mně obchází suťovým polem, já fotím. Vždy, když si mně nevšímá, snažím se postupovat opatrně souběžně s ním.
Občas se zastaví a občas se na mě podívá. Jak ale zjišťuji, já ho moc nezajímám. Vždy, když se zastaví, větří, hledí dolů z kopce a občas charakteristicky zapíská. Hledá své soukmenovce. Díky tomu mi dává příležitost fotit. Pokračuje suťovým polem dál a já po stezce s ním. I tak kamzíkovi nejde stačit. Kamzík nezávisle na mé přítomnosti postupně klesá suťovým polem dolů, až stane na stezce. Ukousne kus zeleně, žvýká, koukne po mně svýma očima a pak běží lesem dolů ke spodnímu suťovému poli. Tím, zdá se, naše setkání končí. Díky matce Přírodě tomu tak není…
DRUHÉ SETKÁNÍ ZA PŘÍTOMNOSTI JELENA
Na původní stezce jsem ještě setrval a rozmýšlel se, kam tedy složím své kosti. Měnilo se ovšem počasí a skrze mraky začalo prosvítat slunce. Rozhoduji se tedy podívat se na suťové pole, ke kterému směřovat kamzík, se kterým jsem se setkal. Scházím dolů lesem a dostávám se na horní okraj suťového pole. Pozoruji kamzíka, který na hraně terénního zlomu pozoruje okolí směrem dolů. Fotím. Náhle kamzík otáčí hlavu doprava a já si všímám proč. Přichází jelen. Prochází suťové pole a já ho fotím. Náhle si všímám, že jde i druhý. Silnější. Důstojně jak to jen jde prochází mezi kameny. Na chvíli se zastaví a já pořizuji jednu ze svých nejlepších fotografií, na které zachycuji jak jelena, tak kamzíka. Skoro nedýchám. Slunce, vítr, kamzík i jelen. To kouzlo okamžiku je nezapomenutelné. A pomíjivé.
Za chvíli jsou jeleni pryč. Na okamžik se otočím a když vrátím pohled zpět, nevidím ani kamzíka. Rozhoduji se sestoupit ještě níž. Postupuji dolů terénním „jazykem“, který zasahuje do suťového pole. Zjišťuji zde mnoho pobytových znaků, které zde zanechala zvěř. Docházím skoro dolů, když si všímám, že nalevo ode mne, asi 50 metrů leží kamzík, který neodešel, jen si lehl.
Opatrně jsem si sedl k mohutnému buku a pozoroval kamzíka. On v klidu ležel a nevěnoval mi pozornost. Jen občas se podíval směrem ke mně. Sedíme si jen tak kousek od sebe. Slunce svítilo, lehce hřálo a foukal vítr. A my si společně užívali tu nádheru. Udělal jsem pár fotek. Po chvíli kamzík zbystřil. Hleděl směrem dolů a větřil. Poslouchal. Náhle vstal, podíval se ne mne a pak vykročil směrem dolů. Asi se pohledem se mnou rozloučil a já se rozloučil s ním. Tak nějak tuším, že ten den je to naše poslední setkání. On zatím rozvážným krokem pokračoval dolů, občas větřil, rozhlížel se, pak zahnul doleva a zmizel v lese. Ještě několikrát se mi zjevil mezi stromy a byl pryč.
ZÁVĚREM
Je to den, který se zapsal nesmazatelným písmem do mých vzpomínek a do mé duše. Netajím se tím, že jsem český patriot a pokud je to možné, snažím se zvířata, která chci fotit, najít u nás v České republice. A tímhle setkáním se mi splnily hned tři sny nebo cíle. Prvním snem bylo setkání s jelenem. Letos jsem tomuto cíli nešel úplně naproti a proto je to setkání o to cennější. Druhým snem bylo setkání s kamzíkem horským. Tomu jsem naproti šel, ale i v tento den jsem v to příliš nedoufal. I tak se stalo. Posledním snem, o kterém jsem však netušil, že ho vůbec sním, je zachytit dvě zajímavá a méně obvyklá zvířata na jedné fotce. A jsem šťastný, že se mi to podařilo a mohl být svědkem tohoto jejich setkání. Byť věřím, že na této lokalitě není jejich setkání nikterak výjimečné.
